Jdi na obsah Jdi na menu
 


Dawn of the Dead 2009 - Report by Maranch

21. 5. 2009
Teď, po týdenním odstupu, jsem se konečně s čistou hlavou dala do sepsání reportu z Dawn of the Dead 2009.
 
Asi týden před akcí mi zavolal Rommel s informací, že ve stejném termínu se v Mimoni pořádají Mimoňské války. Nebyla jsem z toho nadšená a to jsem si ještě říkala jak je super, že mám stanovený termín tak brzo dopředu a zrovna je v Ralsku volno. Chyba lávky. Zvažovala jsem i přesunutí místa, ale už nebyl čas, rozhodli jsme se obhlédnout situaci a zjistit stav. První úvahy o zrušení akce přišly tři týdny před akcí, kdy jsem opět dokázala jaké jsem tele, způsobila si otřes mozku a dostala se do nemocnice. Místo brokovnice na zádech jsem tedy zvolila pro hru bílý kostým s ochranným límcem na krku a ujala se role průvodce.
 
Cestou z Kralup nás předjelo několik sporťáků, vyzvedli jsme Henryho v Lípě a hurá! Na místě jsme vytáhli mapy a šli na procházku. Brouzdali jsme se Ralskem, hledali ty nejvíc zaneřáděná místa abychom se jim vyhnuli, znamenali si cestu a ukládali si okolí do paměti. Původně jsme chtěli jet i autem kvůli Checkpointům, ale museli jsme si nechat zajít, protože kvůli obavám z černých návštěvníků pořadatelé zahradili většinu příjezdových cest. S tím, že bude povoz jezdit po letišti jsem se nadobro rozloučila už při zjištění data Válek, ale průjezd pouze ke třem Chekpointům z celkových deseti mě znepokojoval.
 
Večer jsme ještě ve zkratce probrali pravidla a šli se vyspat. I když už Walor s Henrym dávno zařezávali, zvuk technopárty z letiště mi nedal spát. :-) Ve tři hodiny ráno jsem se naposledy podívala na hodinky a ráno mě vzbudilo – jak jinak – túrování aut. Přeskupili jsme věci v autě, začali pracovat na kostýmech a z autorádia pustili metal, protože už nám letištní muzika lezla pěkně na nervy.
 

Dorazil Mac, přípravy pokračovaly a zanedlouho přijel i první hráč. Povídali jsme si, v tu chvíli jsem byla ještě v relativně dobré náladě. Sjeli jsme pro Mahonyho a jeho Raidery, navíc s nimi přijel jeden z Fallouťáků a vůbec celkově jsme se začínali srocovat. Počty byly relativně vyrovnané, co se dalo již připravené, zombie mezitím popíjely... Když jsme po brífingu vycházeli, zvažovala jsem, jestli nebude Macovi dělat jeho promile trochu problémy, ale vypadal docela aktivně.

 

Obrazek

 
Walor tedy vyrazil napřed a já s lidmi jsme za nimi odbočili do lesa. Chlapci z týmu Future Radiation profesionálně řešili taktický postup a drželi se spíše v zadní části výpravy, vpředu se mnou postupovali Wikingové. Cestou jsme narazili na vskutku apartní kostru a nedlouho na to i na zombíky. První střet jsme přežili bez újmy, následovali Raiders a po krátkém zaváhání a setkání s prvním mutantem jsme dorazili k Checkpointu, kde jsme se dozvěděli že se Mac ztratil. Celou mě polil strach, vztek a obavy. Utěšovala jsem se tím, že jen někde vytuhl, ale stejně jsem musela myslet na to, že třeba někam spadl a nemůže odpovídat. Walor se svými ghůly a Raiders udělali rojnici a nakonec Maca našli a přivedli. Se zombiemi rychle postupovat nemohl, na hraní CP už taky evidentně neměl náladu a tak pokračoval v cestě se mnou. Rozčilení mě už opustilo, byla jsem ráda že je vcelku a i když to přehnal, stalo se co se stalo a věřím, že Mac si dá příště dobrý pozor na zrádné sluníčko v kombinaci s lahodným Braníkem.
 
Cesta k druhému Checkpointu probíhala bez větších obtíží. Do zad nám vpadli Raiders, takže jsme postupovali rychle kupředu, bohužel (nebo naštěstí?) však přímo do náručí podlých CP a zombií. Na dalším Checkpointu jsme zažili setkání s nalámanými technaři v autě, docela jsme se lekli že jsou to pořadatelé Válek, v duchu už jsem si připravovala řeč o tom, že nemáme ani v nejmenším v plánu přidávat se k těm jejich pařanským orgiím a proto se letišti pro jistotu obloukem vyhneme. :-) Docela mi to vyhovovalo, od prvního Checkpointu jsem po razantním pokusu o opravu zrušila baterku a světlo z čelovky nebylo pro dva lidi v lese zrovna dostačující.
 
Jak jsme řekli, tak udělali, vzali jsme to přes loučku, kde se schovávali šílené zombie v amoku. Stále ještě s Macem na řetězu jsme se okolo nich prosmýkli, když nás zajali podlí Raideři... Byla z toho pěkná akcička se světlicemi před třetím Checkpointem (s tím, kdo po mě střelil si to ještě vyřídím :-D), ještě že mi kluci říkali abych se do té zapálené světlice nedívala, jinak budu vidět patnáct minut jen mžitky. Kdyby mi to neřekli, možná bych nebyla zvědavá, jak to bude zblízka vypadat... :-)
 
Na tomto Checkpointu jsme byli o něco déle, převezla se auta, jedni využili volna k odpočinku, jiní se napili i něčeho ostřejšího, přezbrojili jsme, dva z lidí se stali skvělým „Action Teamem“ s foťáky a mohli jsme vyrazit.Také jsem tu zaslechla skvělou hlášku s „geologem (kdo u toho byl, pochopí). Mac se konečně mohl odebrat na startovní stanoviště a odpočívat. K rychlejšímu tempu nás popohnali zombie, potkali jsme Mutanta a už měli na dohled Checkpoint, ale jak to vypadalo, zalíbil se i Raiders. Tento střet byl trochu zavádějící kvůli tomu, že jsme jaksi zapomněli Raiderům oznámit kdy přesně mají umřít, a tak to po nepodařeném dobývání vyřešily zombie.
 

Tentokrát vyrazili zombie jako první, směr rybník, ale bohužel cestou se napojili na špatnou cestu a tak se srazili i s Raidery a v cestě jsme pokračovali společně. Po této části trasy se původně nemělo jít a obejít rybník po straně letiště, ale to bohužel nebylo teď možné. Naštěstí jsme se vymotali, i když jsme zjistili že prve šli zombie správnou cestou, jen vznikl zmatek z toho, že trasa trvala hodně dlouhou dobu.

 

Obrazek

 
Na dalším Checkpointu jsme se prohodili s Walorem, vyfasoval ode mě tašku se Stimpacky a plášť, já koženou bundu a zapojila jsem se mezi zbylé zombie a Raidery. Na loučce v rohu letiště vznikl docela pěkný souboj, jen jsem nechtě vyplašila konkurenčního vědce natolik, že zapadl do jedné ze škarp, ale naštěstí se mu nic nestalo. Okolo letiště jsme to vzali z druhé strany rychle. Stany byly poměrně blízko a tak jsme se tu nechtěli dlouho zdržovat. Vzala jsem si na sebe křídla na Poletuchu a čekala v lese. Ani po několika výstřelech mě nezasáhlo žádné sérum, ale cítila jsem velmi intenzivně zač je toho kuličky. Když na mě naskákalo několik lidí s chladnými, rozsekali mě tak, že ani nebylo zapotřebí séra. Na tomhle místě by se hodilo zahrát hromadu vnitřností, ale v tu chvíli mě nenapadlo nic originálního, jak to ztvárnit. :-)
 
Pokračovali jsme i s Raiders lesem, mezitím probírali všechno možné, od mezilidských vztahů po rozměry tělesných partií, zalehli jsme do trávy a když jsme uslyšeli hlasy, Raidery jsme sežrali, než se zvedli s námi jako další zombie. Na tomto Checkpointu jsem zasedla tentokrát za volant já, společně s jedním Raiderem jsme dorazili na základní stanoviště, zkontrolovali Maca, který pokojně odpočíval v kufru svého auta, a nachystali se s ostatními příchozími na stráž posledního objektu, základně s protilátkou instalovanou v raketách.
 
Do horního patra se dostalo cca šest lidí, kteří spasili Severní a Jižní Amriku. Co bude ale s ostatním světem?
 
Následoval ranní pokec. Když hra skončila, bylo mi pod psa, že se věci oproti původnímu plánu moc nevyvedly. Čekala jsem jen kritiku a psychicky se na ní připravovala, namísto toho mě však čekaly úsměvy, stisknuté ruce a místo planého stěžování objektivní připomínky, co příště udělat lépe. Pak mi Arrow připomněl, že je to moje první akce (když nepočítám společné organizace jako LARPcity), kterou jsem sepsala a nesla za ni zodpovědnost jen já sama.
 
Najednou jako by ze mě těch 25 km nachozených za víkend úplně spadlo. Pokecali jsme s Rommelem, jemu a ostatním Wikingům bych chtěla moc poděkovat za jejich uchopení se RP postav a milou společnost, stejně tak i dalším hráčům za jejich projevenou toleranci a vlastní invenci, a speciálně pak zombiím, CP a Raiderům. Bez Vás by žádný Dawn of the Dead nebyl, neprubla bych proveditelnost nočního RP pochodu a nepoznala bych nové tváře stejně tak jako si nezablbla s těmi starými.
 
Ač jsem původně neměla vůbec v úmyslu na DoD navazovat, sešlo se tolik nápadů, že je buď druhý díl DoDu nebo zpracování jiného krváku na spadnutí. Samozřejmě je to ještě daleko, ale i tak jsou Vaše nápady hlavní součástí toho, jak by mohl další ročník vypadat.
 
Závěrem? Nikdo se neztratil, nikam nespadl, o oko nikdo nepřišel, došli jsme všichni... Přežili jsme to!!!
 
-mar
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Jasan

(Maranch, 22. 5. 2009 11:24)

Jj už jsem to dneska ráno zařídila. Navíc Checkotayovi teď sedne datum Falloutu, tak jestli bude stíhat školu, přijede.

zin časopis

(Henry Thorn aka Sybrakos, 21. 5. 2009 19:34)

Maranch,jestli tě můžu poprosit,mohl bych to(nebo ty) poslat Chekotayovi do našeho PA časáku???